Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Strávil jsem děsuplný večer s Jiřím P. Nekecám!

17. 02. 2009 9:38:46
Den odešel, jenže nepřišel Johny Walker, nýbrž ON a s ním večer, na který do smrti nezapomenu.

Během tří hodin s Jiřím P. jsem prošel snad všemi představitelnými psychickými stavy. Začalo to neskonalým údivem, po němž se dostavilo ohromení a nedůvěra ve vlastní smysly. Nečekal jsem, že je vůbec možné klesnout tak hluboko.

Když jsem se bodnutím své rezavé rybičky do stehna ujistil, že jsem skutečně vzhůru, vzpěnil ve mně spravedlivý hněv nad tím, co Jiří P. říká a jak se chová. Jelikož jsem však byl pouze pasivním účastníkem jeho představení, které jsem nemohl žádným způsobem ovlivnit, obrátil se tento vztek dovnitř a já se za Jirku P. cítil neskonale trapně. Bylo mi trapněji, než kdybych přišel v dokonalém smokingu od renomovaného londýnského krejčího na hospodský punkový koncert.

I pocit trapnosti však nakonec zmizel. Vystřídalo jej holé zoufalství, posléze čirá beznaděj a nakonec otupující lhostejnost. Ani ta ovšem nebyla konečnou fází, protože jsem se z ní propracoval ke (zprvu lehce hysterickému, ale s přibývajícím časem stále uvolněnějšímu) smíchu nad neskutečnou hloupostí hlavního protagonisty večera. Neboť jen s řehotem bylo možné přežít večer s Jiřím P.

Sál byl nacpaný sportovci, přítelkyněmi sportovců, manželkami sportovců, rodiči sportovců, sponzory sportovců a v neposlední řadě trenéry sportovců. Snad byla někde v koutě přítomna i zvířátka sportovců. Vedle nich seděla politická reprezentace našeho krajského města a zbytek hlediště patřil zvaným i nezvaným hostům.

Úderem sedmé se měl na jevišti zjevit Jiří P. Minuty letěly, světla v sále ne a ne zhasnout, lidé hlučeli. Nervozita stoupala jako panika na světových burzách při pádu Dow-Jonesova indexu a napětí dosahovalo téměř konzistentní úrovně, takže by se jím daly nadívat jitrnice. Labilnější jedinci, jako například naturalizovaný kazachstánský trenér zdejších gymnastů, začínali tleskat, aby Jiřího P. vylákali na pódium. Vše marno.

A najednou, po dvacetiminutovém čekání, se zjevil. Vstoupil do sálu bez klobouku, bos a ve vytahaném tričku, se slovy, že nemá co na sebe. Člověk by mu to snad i odpustil, kdyby díky své obezitě nebyl tak nechutně zadýchaný a nefuněl tolik do mikrofonu. A prý, že si jde sehnat něco společenštějšího.

Když se vrátil, tentokrát už v obleku, začal hovořit. Nejdříve formou představování přítomných volených zástupců lidu urazil primátorku města a posléze i jejího předchůdce. Přestože k politikům, ať jsou z jakékoli stáje, cítím převážně antipatie a jejich zesměšňování mi působí obzvláštní radost, tentokrát jsem jen údivem otevřel ústa nad neomaleností Jiřího P. Když už člověk někoho uráží a shazuje, měl by to dělat aspoň trochu elegantně a s jistou grácií. Jenže Jiří P. se zachoval jako buran galaktického kalibru a nechal sál tonout v rozpacích.

To byl však teprve začátek. Lídr večera, jak se brzy ukázalo, byl absolutně nepřipraven na svou roli a jal se tento nedostatek napravovat improvizací. Pletl si jména hostů jako Poulíček s Tittelbachem české fotbalové reprezentanty, absolutní absenci invence nahrazoval výkřiky a přihlouplým smíchem. Křičel z reprobeden tak, že diody na limitérech a kompresorech na zvukařově pultu létaly neustále do červeného pásma a režisér večera ho musel veřejně umravňovat, aby upustil páru. S gustem používal stále dokola a ve všech situacích holou větu: „To je úžasný!" Pro zpestření ji nahrazoval alternativou: „Ty jsi úžasný(á)" - to když hovořil k někomu, kdo mu právě ubíral prostor na jevišti. Během tříhodinové exhibice použil tuto frázi 113x. Na víc se nezmohl.

Skutečně nechutným vrcholem večera, který však zlomil mé rozpoložení z apatie k veselí, byl samotný závěr, kdy Jiří P. pozval na pódium svou manželku.

„Jsem hrdý na svou ženu! Miluji svou ženu! Jsem pyšný, že se vrátila a je zase na scéně!" křičel celý bez sebe do zkoprněného sálu.

Jakmile jeho robustní postava zmizela z jeviště, bodový reflektor našel JI. Vypadala, jako by ji právě vyvlekli z postele levného penzionu u silnice E55. Pod průsvitným černým pončem s třásněmi měla jen podprsenku stejné barvy. Dolní část těla byla napěchována v uhlově zbarvených úzkých kalhotách, které dávaly vyniknout její nadváze. Až po kolena vězela ve vysokých temných botách. A pak otevřela ústa a začala zpívat.

Vlastně nezpívala. Pouze pohybovala rty a s velkými obtížemi se snažila synchronizovat své počínání s playbackem, který se hrnul z repráků. Bezúspěšně. Když po prvním songu promluvila svým skutečným hlasem, znělo to jako by zmutovaná panenka Barbie po požití dvou tub rohypnolu a plata neurolu míchaného s lexaurinem, hovořila se svým plyšovým zvířátkem.

„Nebojte se," špitla tak roztomile, že se v Antarktidě, poslušen zákonů chaosu, odlomil obří ledovec.

„Zkuste zpívat se mnou," zaprosila směrem k seriozním obličejům v hledišti způsobem tak bezelstným, že měkčím povahám začaly fibrilovat srdeční síně.

A jako němá ryba se jala otvírat ústa do zvuku další písně.

To už jsme se s přítelkyní váleli pod divadelními sedadly a brečeli smíchy.

Po skladbě na melodii z pohádky Tři oříšky pro Popelku smutně a se sklopenou hlavou povzdechla: „To byl krásný Karel Svoboda..."

Po chvíli napjatého ticha zalkala: „Zatleskejme můůů..."

Zatímco se ozýval rozpačitý potlesk, kontroloval jsem, zda jsem si příliš nezaprskal a nezaslzel svůj zevnějšek.

Když se Jiří P. i se svou ženou po třech hodinách rozloučili demonstrativním půlminutovým francouzákem, většina zúčastněných si zhluboka oddechla. Jedna z přítomných dam utíkala s rukou na ústech směrem k toaletám, postaršímu chlapíkovi dvě řady přede mnou se dral z krku vítězoslavný skřek Tarzana a mladý sportovec sedící přes uličku, utěšoval svou slečnu, jíž se z úst linuly vzdechy ostré jako řeznický nůž a temné jako duše Radovana Krejčíře.

Naštěstí po tomto zážitku následovala rautová hostina a nahromaděné utrpení vytlačovaly ze žaludku dobroty všeho druhu. Ti frustrovanější se tísnili kolem barů a hltavě do sebe lili alkoholické nápoje nejrůznějších barev i chutí.

Hodnocení exhibice Jiřího P. na sebe nenechalo dlouho čekat.

„Fiasko! Katastrofa! Havárka! Trapas! Panebože, za co mě trestáš! Doprdeletosiznásdělajíprdelneboco? Tohle platili z našich daní?" slyším kolem sebe z kakofonie hlasů.

Zkrátka a dobře - nevěřil jsem tomu, ale prozřel jsem. KRIZE opravdu existuje! Není to jen nafouklá bublina nebo výmysl žurnalistů. Teď už to vím. Zažil jsem to a byl jsem při tom, když byly podlezeny ty nejnižší možné laťky. Myslel jsem si, že nic horšího než zábava na Nově neexistuje, ale Jiří Pomeje s Ivetou Bartošovou mě během ceremoniálu vyhlašování nejlepších sportovců našeho krajského města vyvedli z omylu. Tímto jim děkuji za to, že mě uvedli zpátky do reality...

Autor: Drahomír Kvasnička | úterý 17.2.2009 9:38 | karma článku: 47.21 | přečteno: 26473x

Další články blogera

Drahomír Kvasnička

Skončila sloka a dozněly struny. To vítr v poušti jen přeházel duny...

"Tak jako šál mlhy nenechá žádnou stopu v tmavé zeleni kopce, tak ani moje tělo nenechá jedinou jizvu na tvém." Leonard Cohen

11.11.2016 v 8:07 | Karma článku: 12.19 | Přečteno: 195 | Diskuse

Drahomír Kvasnička

Seberte nám zbraně, soudruzi. Nevadí. Budeme ostražitější. A nakopeme vám prdel

Otřepaná fráze tvrdí, že začne-li vládnoucí garnitura brát lidem zbraně a zavádět zákony proti jejich legálnímu držení, budou je občané brzy potřebovat.

29.12.2015 v 14:10 | Karma článku: 38.55 | Přečteno: 1838 | Diskuse

Drahomír Kvasnička

Kostky jsou vrženy (a Bůh v ně nehraje)

„Kampak by to došlo třeba s pouhou ponravou, kdyby měla plakat, že je ptačí potravou. Ty, ač nejsi brabenec, se taky rád hlasitě chechtej..."

18.9.2015 v 10:24 | Karma článku: 6.31 | Přečteno: 256 | Diskuse

Drahomír Kvasnička

Evropská unie je Titanic, který už nelze zachránit

Evropská unie je iracionální, pokrytecký, byrokraty řízený totalitní moloch. Evropská unie je Titanic.

14.9.2015 v 10:11 | Karma článku: 31.22 | Přečteno: 723 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Josef Prouza

Když u nás ženy takové...

...tu naše drahá vlast, vlast naše zachráněna!“ zapěl jsem si s Oskarem Nedbalem při poslechu rozhovoru s mladou českou studentkou, co se proboxovala až na americkou Stanfordskou univerzitu. Pak mi dobrá nálada umrzla.

24.9.2017 v 10:04 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 45 | Diskuse

Jakub Kouřil

Dvě velké evropské drogy Alkohol a Křesťanství

Jejich první dealer, zemřel na kříži ................................................................

24.9.2017 v 9:30 | Karma článku: 4.05 | Přečteno: 158 | Diskuse

Karel Ryšán

Proč?

Blackout je něco strašného. Dovedete si vůbec představit, že v jednadvacátém století zhasnou na rozsáhlém území všechna světla, zastaví se vlaky, metro, vypnou lednice a potemní nemocnice? Bez elektřiny nemůžeme existovat.

24.9.2017 v 9:23 | Karma článku: 8.99 | Přečteno: 115 | Diskuse

Irena Aghová

Společnost: O škodlivosti stresu

Téměř denně a několik let se stále hovoří, píše a diskutuje o škodlivosti stresu a lidé jsou nabádáni, aby se mu bránili a čelili mu. Ale co když právě to nabádání způsobuje stres?

24.9.2017 v 5:34 | Karma článku: 5.82 | Přečteno: 112 | Diskuse

Klára Tesařová

Přijít k tanci jako beznohý na parket 1

Ne. Nechodila jsem na gymplu do tanečních. Ne. Nebyla jsem na na maturáku, protože nenávidím šaty a vysoké štekle. Ano! Na mý starý 24letý kolena jsem se rozhodla začít frajerům šlapat na nohy.

23.9.2017 v 16:16 | Karma článku: 6.94 | Přečteno: 270 | Diskuse

Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.