Den odešel, jenže nepřišel Johny Walker, nýbrž ON a s ním večer, na který do smrti nezapomenu.
Během tří hodin s Jiřím P. jsem prošel snad všemi představitelnými psychickými stavy. Začalo to neskonalým údivem, po němž se dostavilo ohromení a nedůvěra ve vlastní smysly. Nečekal jsem, že je vůbec možné klesnout tak hluboko.
Když jsem se bodnutím své rezavé rybičky do stehna ujistil, že jsem skutečně vzhůru, vzpěnil ve mně spravedlivý hněv nad tím, co Jiří P. říká a jak se chová. Jelikož jsem však byl pouze pasivním účastníkem jeho představení, které jsem nemohl žádným způsobem ovlivnit, obrátil se tento vztek dovnitř a já se za Jirku P. cítil neskonale trapně. Bylo mi trapněji, než kdybych přišel v dokonalém smokingu od renomovaného londýnského krejčího na hospodský punkový koncert.
I pocit trapnosti však nakonec zmizel. Vystřídalo jej holé zoufalství, posléze čirá beznaděj a nakonec otupující lhostejnost. Ani ta ovšem nebyla konečnou fází, protože jsem se z ní propracoval ke (zprvu lehce hysterickému, ale s přibývajícím časem stále uvolněnějšímu) smíchu nad neskutečnou hloupostí hlavního protagonisty večera. Neboť jen s řehotem bylo možné přežít večer s Jiřím P.
Sál byl nacpaný sportovci, přítelkyněmi sportovců, manželkami sportovců, rodiči sportovců, sponzory sportovců a v neposlední řadě trenéry sportovců. Snad byla někde v koutě přítomna i zvířátka sportovců. Vedle nich seděla politická reprezentace našeho krajského města a zbytek hlediště patřil zvaným i nezvaným hostům.
Úderem sedmé se měl na jevišti zjevit Jiří P. Minuty letěly, světla v sále ne a ne zhasnout, lidé hlučeli. Nervozita stoupala jako panika na světových burzách při pádu Dow-Jonesova indexu a napětí dosahovalo téměř konzistentní úrovně, takže by se jím daly nadívat jitrnice. Labilnější jedinci, jako například naturalizovaný kazachstánský trenér zdejších gymnastů, začínali tleskat, aby Jiřího P. vylákali na pódium. Vše marno.
A najednou, po dvacetiminutovém čekání, se zjevil. Vstoupil do sálu bez klobouku, bos a ve vytahaném tričku, se slovy, že nemá co na sebe. Člověk by mu to snad i odpustil, kdyby díky své obezitě nebyl tak nechutně zadýchaný a nefuněl tolik do mikrofonu. A prý, že si jde sehnat něco společenštějšího.
Když se vrátil, tentokrát už v obleku, začal hovořit. Nejdříve formou představování přítomných volených zástupců lidu urazil primátorku města a posléze i jejího předchůdce. Přestože k politikům, ať jsou z jakékoli stáje, cítím převážně antipatie a jejich zesměšňování mi působí obzvláštní radost, tentokrát jsem jen údivem otevřel ústa nad neomaleností Jiřího P. Když už člověk někoho uráží a shazuje, měl by to dělat aspoň trochu elegantně a s jistou grácií. Jenže Jiří P. se zachoval jako buran galaktického kalibru a nechal sál tonout v rozpacích.
To byl však teprve začátek. Lídr večera, jak se brzy ukázalo, byl absolutně nepřipraven na svou roli a jal se tento nedostatek napravovat improvizací. Pletl si jména hostů jako Poulíček s Tittelbachem české fotbalové reprezentanty, absolutní absenci invence nahrazoval výkřiky a přihlouplým smíchem. Křičel z reprobeden tak, že diody na limitérech a kompresorech na zvukařově pultu létaly neustále do červeného pásma a režisér večera ho musel veřejně umravňovat, aby upustil páru. S gustem používal stále dokola a ve všech situacích holou větu: „To je úžasný!" Pro zpestření ji nahrazoval alternativou: „Ty jsi úžasný(á)" - to když hovořil k někomu, kdo mu právě ubíral prostor na jevišti. Během tříhodinové exhibice použil tuto frázi 113x. Na víc se nezmohl.
Skutečně nechutným vrcholem večera, který však zlomil mé rozpoložení z apatie k veselí, byl samotný závěr, kdy Jiří P. pozval na pódium svou manželku.
„Jsem hrdý na svou ženu! Miluji svou ženu! Jsem pyšný, že se vrátila a je zase na scéně!" křičel celý bez sebe do zkoprněného sálu.
Jakmile jeho robustní postava zmizela z jeviště, bodový reflektor našel JI. Vypadala, jako by ji právě vyvlekli z postele levného penzionu u silnice E55. Pod průsvitným černým pončem s třásněmi měla jen podprsenku stejné barvy. Dolní část těla byla napěchována v uhlově zbarvených úzkých kalhotách, které dávaly vyniknout její nadváze. Až po kolena vězela ve vysokých temných botách. A pak otevřela ústa a začala zpívat.
Vlastně nezpívala. Pouze pohybovala rty a s velkými obtížemi se snažila synchronizovat své počínání s playbackem, který se hrnul z repráků. Bezúspěšně. Když po prvním songu promluvila svým skutečným hlasem, znělo to jako by zmutovaná panenka Barbie po požití dvou tub rohypnolu a plata neurolu míchaného s lexaurinem, hovořila se svým plyšovým zvířátkem.
„Nebojte se," špitla tak roztomile, že se v Antarktidě, poslušen zákonů chaosu, odlomil obří ledovec.
„Zkuste zpívat se mnou," zaprosila směrem k seriozním obličejům v hledišti způsobem tak bezelstným, že měkčím povahám začaly fibrilovat srdeční síně.
A jako němá ryba se jala otvírat ústa do zvuku další písně.
To už jsme se s přítelkyní váleli pod divadelními sedadly a brečeli smíchy.
Po skladbě na melodii z pohádky Tři oříšky pro Popelku smutně a se sklopenou hlavou povzdechla: „To byl krásný Karel Svoboda..."
Po chvíli napjatého ticha zalkala: „Zatleskejme můůů..."
Zatímco se ozýval rozpačitý potlesk, kontroloval jsem, zda jsem si příliš nezaprskal a nezaslzel svůj zevnějšek.
Když se Jiří P. i se svou ženou po třech hodinách rozloučili demonstrativním půlminutovým francouzákem, většina zúčastněných si zhluboka oddechla. Jedna z přítomných dam utíkala s rukou na ústech směrem k toaletám, postaršímu chlapíkovi dvě řady přede mnou se dral z krku vítězoslavný skřek Tarzana a mladý sportovec sedící přes uličku, utěšoval svou slečnu, jíž se z úst linuly vzdechy ostré jako řeznický nůž a temné jako duše Radovana Krejčíře.
Naštěstí po tomto zážitku následovala rautová hostina a nahromaděné utrpení vytlačovaly ze žaludku dobroty všeho druhu. Ti frustrovanější se tísnili kolem barů a hltavě do sebe lili alkoholické nápoje nejrůznějších barev i chutí.
Hodnocení exhibice Jiřího P. na sebe nenechalo dlouho čekat.
„Fiasko! Katastrofa! Havárka! Trapas! Panebože, za co mě trestáš! Doprdeletosiznásdělajíprdelneboco? Tohle platili z našich daní?" slyším kolem sebe z kakofonie hlasů.
Zkrátka a dobře - nevěřil jsem tomu, ale prozřel jsem. KRIZE opravdu existuje! Není to jen nafouklá bublina nebo výmysl žurnalistů. Teď už to vím. Zažil jsem to a byl jsem při tom, když byly podlezeny ty nejnižší možné laťky. Myslel jsem si, že nic horšího než zábava na Nově neexistuje, ale Jiří Pomeje s Ivetou Bartošovou mě během ceremoniálu vyhlašování nejlepších sportovců našeho krajského města vyvedli z omylu. Tímto jim děkuji za to, že mě uvedli zpátky do reality...
