Školní rovnice o jedné neznámé aneb „Kdy se to poprvé stane?“

Slovní úloha: Jestliže jeden průměrný učitel slyší denně z úst žáků pět vulgárních urážek na svou adresu, dvakrát měsíčně je jimi fyzicky napaden, každou vyučovací hodinu bojuje s ignorancí, demonstrativním nezájmem o výuku a hmatatelným výsměchem, jednou za rok mu chovanci základní školy z legrace poškrábají lak auta kovovými ozdobami svých marihuanových dýmek nebo mu vypustí pneumatiky, jak dlouho bude trvat, než mu rupne v kouli a udělá něco nepředloženého? Za jak dlouho v takovém pedagogickém pracovníkovi začne klíčit pocit, že je třeba křičet o pomoc způsobem, který by konečně nebyl přeslechnut jako vrabčí cvrlikání uprostřed velké přestávky? Po jaké době začne kantorova duše připomínat skladiště zbraní hromadného ničení?

Přívětivost, tolerance, respekt, snášenlivost, úcta, ohled, vlídnost a laskavost ve školních budovách na začátku 21. století příliš neobstojí. Místo toho, aby pedagog naléval do prázdných, leč po vzdělání dychtivých hlav, vědomosti, prošťuchuje stoky mozkových brázd, ucpané lhostejností a netečností. Namísto komunikace s inteligentními zvědavci hledí často do tupých a znuděných obličejů, jejichž majitelé nejsou s to pochopit složitější souvětí. A stvořit rozvitou větu, je pro nemalou část z nich stejně gigantickým problémem jako udělat kotoul nebo přeskočit přes kozu.

Ráno vstal podivuhodně klidný. Ani nepamatoval, kdy se naposled vyhrabal z postele s tímhle pocitem vyrovnanosti. Políbil spící manželku. Zamumlala cosi nezřetelného a otočila se na druhý bok. Jako vždy posnídal bílou kávu a vánočku s máslem. Každé sousto, každý hlt z hrnku, si s rozkoší vychutnával. S holením si nedělal starosti. Po jídle po sobě pečlivě umyl nádobí a zamířil do pracovny. Ze zamčeného šuplíku pracovního stolu vyndal chladný předmět a potěžkal ho v dlani. Zastrčil ho do boční kapsy staromódního manšestrového saka a odhodlaně vyrazil.

Nadšení - údiv - hněv - nervozita - frustrace - pocit bezmocnosti. Během jízdy si za volantem vybavoval jednotlivé etapy svého pracovního života. Nebyl to veselý výčet. Ptal se sám sebe, zda v některé fázi udělal zásadní, osudovou chybu, která by ho dohnala až k okamžiku, jenž měl brzy následovat. Vybavil si pracovní porady a nešťastné, smrtelně znavené tváře svých kolegů a kolegyň. Ne, nebyl to zdaleka jen jeho úděl. Zavrtěl záporně hlavou. Samozřejmě, dopustil se řady omylů, ale tou nejzásadnější chybou je vinen systém. SYSTÉM! Dnes na něj ale vyzraje, pomyslel si a přidal plyn.

Vstoupil do budovy, kde už to hučelo jako v úle plném podrážděných včel. Na uvítanou ho trefil do čela tenisový míček.

„Kládo, chytej, ty vole!" zachechtal se dobře známý hlas.

Říkali mu Kládo kvůli jeho příjmení. Jmenoval je Kladica. Nebylo mu to příjemné, ale bylo to to nejmenší, čeho se mu v posledních letech dostávalo. Ano, kdysi dříve, před patnácti, dvaceti roky, to bývalo jiné. V poslední době se však všechno drasticky změnilo - svět, společnost, lidé, mravy...

Ne, dnes nebude křičet. Bez mrknutí oka kráčel dál. Za pár minut bude stejně všechno jedno. Za pár minut se všechno vyřeší. Všechno. Rychle, a jednou provždy.

Zvonek se rozdrnčel a on se v jeho vibracích znatelně rozechvěl. Třásl se. Začal se potit. Pocítil nejistotu. Pochybnosti se vynořily stejně nenadále jako ledovec před Titanicem a narůstaly jako penále za nesplacené účty. Těžce dosedl na židli a snažil se zhluboka dýchat. Už je to lepší. Teď vstaň a běž, přikázal si a jako zombie se vydal do cíle své cesty.

Řev za dveřmi v něm evokoval obraz gladiátorské arény. Ještě jednou se zhluboka nadechl a zmáčkl kliku od brány do pekla. Na dveřích byla cedulka s prostým nápisem - 8.A.

Mezi futry ho uvítala sprška papírových koulí. Konsternovaně dokráčel před tabuli, na níž se skvěl obří symbol dámského přirození.

„Hele, Kláda, co je s tebou? Se ti nelíbilo přivítání?" ozval se drzý hlas ze zadní lavice. Bez zaváhání vykročil směrem k němu. Bylo to něco, co nikdy neudělal. Dosud se vždy držel jen v bezpečí u stolku. Nezvyklá situace donutila třídu ke klidu. Udivené tváře hleděly, jak jde pomalu k Jindřichovi Vestičkovi.

Teď už byl klidný. Věděl, že neexistuje jiné řešení, že možnosti byly dávno vyčerpány nebo pohřbeny. Všechny ty stupidní rady z dobře vytopených kanceláří psychologů, a jejich teoretické blábolení, které nemělo se skutečným životem nic společného, byly naprosto k ničemu. Ani sliby zákonodárců, ministrů a úředníků, že se připravuje další, nová koncepce, která upevní pozici kantorů, už nikdo nemohl brát vážně.

Jindřich Vestička ho pozoroval vyzývavým pohledem. Podobně si vesnický pacholek měří kus dřeva, který hodlá rozštípat nebo zvědavé dítě prohlíží mravence, než ho sežehne pod lupou.

„Tý jó, Kláda, co vyšiluješ? Vrať se zpátky před tabuli," zašklebil se žák a třída propukla v nadšený smích. To tu ještě nebylo! Parádní zpestření hodiny!

Neodpověděl. Zastavil se metr před ním. Sáhl do saka. Ten pohyb si cvičil celé předešlé odpoledne. Zvládl to dobře. Byla tam. V boční kapse. V dlani ho zastudil chladný kov. Vše ostatní bylo jako ve zpomaleném filmu. Jeho pravá ruka se natáhla před tělo, ukazovák se pohnul dozadu a z předmětu vyšla rána. Vestička se svalil s dírou v lebce pod lavici.

Otočil se do třídy. Všichni seděli ztuhlí a přimražení na svých místech. Šok byl tak silný, že nikdo ani nehlesl. Teprve když druhý výstřel zasáhl Slimboru, začala místnost ječet a všichni vystřelili z lavic. Ve zmatku a panice se sráželi a šlapali po sobě. Rozhlédl se a našel další předem určený cíl. Prchající Gandoš byl k němu otočený zády. Nebylo těžké se do nich trefit.

Ruka poklesla dolů. Z třídy s hysterickým řevem utekli i poslední opozdilci. Díval se na tři ležící těla. Největší grázlové a provokatéři byli tiší. Neškodní. Jejich drzost, sprostota, pocit neohroženosti a nadvlády nad kantorem se vytratil. Jejich neotřesitelná víra, že na ně nikdo nemá, teď ležela v tratolišti krve. Jejich přesvědčení, že učitel je jen stroj - bezcitná mašina, která jen tu jen od toho, aby se do ní kopalo - vyhaslo spolu s jejich očima.

Najednou mu jich bylo líto. Rozklepal se. Nebyla to jen jejich vina. Měli tu stát jejich rodiče, kteří jim nevštípili špetku respektu a úcty! Měli tu být všichni ti pseudohumanisté, co melou o právech dítěte! A psychologové, kteří mají plnou hubu integrace neintegrovatelných! A také politici, co jen populisticky žvaní a zvysoka kašlou na řešení skutečných problémů! Ti všichni tady dnes měli být! Z očí mu tekly slzy.

Ve dveřích se objevila ředitelka.

„Proboha, Josefe! Co jsi to udělal?" hlesla a zakryla si rukama tvář.

„Věděla jsi, že se to jednou musí stát," opáčil bezduše a zvedl znovu zbraň.

„Josefe! Ne, prosím tě, nedělej...!" zakřičela, ale její hlas přerušil poslední výstřel.

Skutečně poslední...?