Jak se cítíte s odstupem několika měsíců jako držitelka Ceny Thálie?
„Těsně po ocenění jsem se cítila skvěle, ale co to pro mě znamená, to si uvědomuji až teď. S odstupem času si toho čím dál víc vážím a hýčkám si pocit, že stálo za to vydržet, pracovat a oddat se divadlu. Spousta lidí mu dává všechno, a proto považuji za výjimečné, že si právě mě někdo všiml. Teď vnímám i z okolí mimo Zlín, že o mně lidé vědí. A je to příjemné."
Jste držitelkou prestižního ocenění. Thálie je vrcholem toho, kam může český divadelník dosáhnout. Přemýšlíte, co dál? Co vás motivuje?
„Nejtěžší pro mě bude obhájit to, čeho jsem dosáhla. Jsem teď trochu víc pod drobnohledem a lidé, kteří mě tolik neznají, jsou v očekávání, co jim předvedu. Samozřejmě, že jsem pořád stejná. Nejsem žádný génius a ne všechno se mi musí vždycky povést. Proto je mým cílem, abych svou práci dělala dál dobře."
Mluvíte skoro sportovní terminologií. Fotbalisté, hokejisté nebo atleti také tvrdí, že obhajoba titulu je vždycky těžší než jeho zisk.
„Myslím si, že divadelníci jsou na tom ještě o něco hůř, protože umění je velice těžce hodnotitelné. Pokud doběhnete první, je to zcela evidentní a můžete na sobě makat dál, ale v divadle je to také o konstelaci hvězd - záleží na tom, s kým, kde a na čem právě pracujete. Takže k tomuhle ocenění potřebujete kromě talentu také velkou dávku štěstí."
Jak jste se vlastně dostala k divadlu? Objevila jste v sobě herecké sklony nebo je objevil někdo jiný?
„Letos v červnu jsem letěla do Bruselu a na letišti jsem potkala jako letušku bývalou spolužačku ze základní školy. Neviděla jsem ji asi deset let, takže jsme se bavily o tom, co děláme. A ona mi řekla - ty jsi vždycky byla takový kašpárek. To mě samotnou překvapilo. Nikdy jsem si to neuvědomila, ale asi to tak nějak ve mně bylo. Velkou dávku hravosti a invence ve mně vyvolali moji sourozenci, protože jsme pořád vymýšleli nějaké hry. Mívala jsem spoustu koníčků, takže škola byla vždycky až na druhém místě. Na střední jsem se dostala do autorského ochotnického divadélka. Vedli ho dva učitelé, bývalí vojáci. Jeden z nich byl můj pedagog na obchodní akademii a hledal mladé lidi. Protože mě vždycky divadlo zajímalo, chtěla jsem to zkusit. Nikdy by mě nenapadlo, že bych mohla být herečkou. Až teprve tam jsem získala určité herecké sebevědomí. Naznačili mi, že bych to měla zkusit, že nějaký talent mám. Přihlásila jsem se na JAMU a začala jsem zjišťovat, o čem to divadlo vlastně je. Dost pozdě - tehdy mi bylo devatenáct let. Ale už jako dítě jsem mívala chuť vyskočit ze sedadla a být s herci na jevišti, než abych se v klidu dívala."
Jak důležitý byl ve vašem případě talent a jakou roli hrála dřina, spočívající v učení, zkoušení, narážení do zdi a nových pokusech?
„Je těžké hodnotit sama sebe. Nechci říkat provařená klišé o poctivosti, vděku a skromnosti. Asi je to strašně individuální. Protože jsem přišla na školu nezkušená, hltala jsem všechno plnými doušky a dost jsem na sobě pracovala. Ale bez špetky talentu by to asi nešlo. Každý rok jsem byla ráda, když jsem prošla do dalšího ročníku. Byla jsem opravdu vděčná za každou roli. I když hrajete pohádku a jdete do toho naplno, můžete se něco naučit. Je potřeba neustále hledat nové podněty. Není to práce, ale způsob života."
Když se dívám na herce, občas si říkám, jestli nejsou tak trochu schizofrenní. Hrají svou roli v běžném životě a další střídají na jevišti. Jak je těžké to oddělit? Nestává se vám, že se při zkoušení sžijete s postavou, kterou hrajete natolik, že si její chování přenesete i do obyčejného života?
„Nemyslím si, že by se ve mně přepnula Petra Hřebíčková do Maryše a já bych se stala Maryšou."
To bych si s vámi nedával kafe.
„Co není, to se může stát (smích). Jde o proces práce a zkoušení. Pokud je to velká nebo zásadní role, člověk nad ní neustále přemýšlí. V tom je možná kousek schizofrenie. Pozorujete víc lidí, kteří se té roli podobají, zkoušíte jednat jako tato postava v normálním životě, protože si chcete vyzkoušet, jestli to funguje, nebo ne. Děje se to ovšem na vědomé úrovni."
Lidé to asi nemusí vždycky pochopit.
„Někdy ne, protože na okolí to může působit schizofrenně (smích).
Může role herce změnit?
„Osobnost člověka se jen tak nezmění jen proto, že něco zkouší nebo hraje v divadle. Herec by měl mít určitě nadhled nad sebou samým, jinak by ho to semlelo. Neznamená to ovšem, že je naprosto oproštěný od postavy. Často do ní projektuje svoje vlastní strasti a radosti."
Jak se vám usíná a spí s hlavou plnou rolí? Nedoznívají vám ve snech repliky a scény z představení?
„Před premiérou Kabaretu jsem měla pocit, že jsem vůbec nespala. Až den před úvodním představením jsem se poprvé vyspala, protože jsme věděla, že víc už pro svou roli udělat nemůžu. Ale v podstatě to ve mně bylo pořád. Cítila jsem, že to ještě není ono. Také Andělé všedního dne mě budili ze snů. Ester, kterou tam hraji, prožila bolestné umírání svého muže. Bylo těžké se do této postavy dostat a vcítit bez osobní zkušenosti tohoto traumatu. To se pak skutečně prolíná do osobního života a člověk přemýšlí nad smutnými věcmi. Takže někdy spím špatně, ale pokud je to lehčí role, usínám dobře."
Dokážete si představit, že po zisku Thálie odejdete ze Zlína do jiného angažmá, třeba do Prahy? Nepřišla už nějaká umělecky zajímavá nabídka?
„Přišlo hostování a nabídka na muzikály, což mě hodně překvapilo, protože to není moje krevní skupina. Na druhou stranu je to výzva se sebou něco udělat a zkusit si to. Záleží také na tom, jaký je to muzikál. Například Kabaret, který jsme dělali ve Zlíně, měl nosný příběh - dobře napsané postavy a písně dotvářely celkový pocit. Pokud jde o muzikály založené jenom na písničkách, ty mě nijak nerajcují, ovšem právě takovou nabídku jsem dostala. Přemýšlím nad tím, jestli to zkusit. Člověk si může nabít hubu a spadnout zase dolů, ale pokud to nezkusí, nic o sobě nezjistí."
A co se týče činohry?
„V mém věku už není tak jednoduché získat angažmá, navíc na začátku sezony, když jsou plné stavy."
Na myšlenku, že byste to mohla zkusit jinde, vás přivedly prázdninové události v Městském divadle ve Zlíně, kde byl ředitelem Sobkem hodně nestandardním způsobem a za zády souboru odvolán umělecký šéf Dodo Gombár?
„Do prázdnin jsem si byla jistá - i když jsem párkrát také byla na vážkách - že zůstanu ve Zlíně. V létě jsem zkoušela v Praze lyrikál Michala Horáčka a Petra Hapky Kudykam a byla jsem přesvědčená, že se vrátím do Zlína. Prázdninové události mě poněkud překvapily."
Zasáhlo vás to hodně?
„Ano. Umřela ve mně určitá naivita."
S jakými pocity byste opouštěla Zlín?
„Samozřejmě, že mám strach odejít. Existují nějaké možnosti, a i když to není úplně na uživení, jsem už v zásadě rozhodnutá, přestože mám ve Zlíně byt a zázemí. Ve zlínské divadlo dál věřím a mám ho velice ráda, takže nebudu odcházet s pocitem křivdy nebo ublíženosti. Nikdo se tu ke mně nezachoval špatně. Mám tady dobré vztahy, mám to tu ráda a cítím, že tu mám citové kořeny. Třeba se jednou vrátím aspoň na hostování. Nechám se překvapit."
Říkáte, že s uživením to nevidíte zatím nijak slavně. Jednou z možností, jak zlepšit svou finanční situaci, mohou být seriály, které chrlí komerční televizní stanice. Nepovede tudy vaše cesta?
„Velice ráda bych točila nějaký normální seriál, ale myslím, že to nezáleží na mně. Je to o štěstí a o náhodě. Dnes hraje velkou roli jakým je člověk typem. Někteří režiséři si vybírají podle typu herce a mají pocit, že nezahrajete postavu, která je protikladem vaší osobnosti. Co se týče rychlokvašek seriálů, kdy se točí tři díly během jednoho dne, toho bych se ráda vyvarovala. Ale člověk nikdy neví."
Vaší nejslavnější filmovou rolí byla Jaruška v Menzelově filmu Obsluhoval jsem anglického krále. Byla to role, ve které jste se cítila jako ryba ve vodě?
„Myslím, že typově mi to sedlo. Líbila se mi. A hlavně se mi výborně pracovalo s Jiřím Menzelem, který scény před natáčením detailně zkouší. Věděla jsem, co po mně chce, jakou hraji postavu a jak má která situace vypadat."
Když jste si přečetla scénář a zjistila jste, že se máte ve filmu svléknout, nezaváhala jste?
„Už na castingu nám Jiří Menzel řekl, jak má postava Jarušky vypadat a ptal se nás, jestli nám nevadí nahota. Odpověděla jsem, že nahota mi vadí, a když jsem nakonec byla mezi třemi vybranými, hodně jsem se cukala. Nebyla jsem si jistá, jestli do toho chci jít. Díky Menzelovi, který si se mnou dlouze popovídal o tom, jak by ona erotická scéna měla vyznít, jsem uvěřila tomu, že to bude mít atmosféru a nebude to nic sprostého."
Líbila jste se sama sobě, když jste se pak v sestříhaném filmu viděla?
„Ne, ne, to nejde. Když jsem to viděla poprvé, zajela jsem až pod sedadlo (smích). Znovu jsem film viděla asi po dvou letech - to už jsem vydržela. Možná, že za deset let si řeknu, že je to dobré, ale teď ještě ne (smích)."
Takže kdyby přišla podobná nabídka, váhala byste?
„To ani ne. Záleželo by na režisérovi a na scénáři."
Poznávají vás lidé na ulici?
„Ve Zlíně už mě někteří lidé poznávají, ale jinak ne."
Bohužel nebo bohudík?
„Bohudík. Ve Zlíně je to příjemné a milé, protože mě poznávají lidé, kteří chodí do divadla a znají mě jako herečku. Můžu se s nimi pobavit, jaký mají názor na to, co děláme. Odezva je vždycky potřebná. Člověk může reagovat nebo se zamyslet nad tím, co provádí špatně. Slávy se snad nemusím bát, ale kdybych v tom lítala, vadil by mně bulvár. Přijde mi nechutné, že dnešní morálku a vkus určují i média, která vydělávají peníze na drbech. Doba je zběsilá."
Jak vnímáte kritiku? Je to pro vás způsob, jak se dostat dál nebo ji neberete?
„Recenze a kritiku čtu. Pak je na mně, jak ji má osobní cenzura vstřebá. Myslím si, že je potřeba slyšet názory jiných na to, co člověk dělá. Vadí mi kritici, kteří se chtějí mstít. Nemám ráda výroky lidí, kteří si jimi řeší nedostatek sebevědomí. Ale to jde většinou poznat už podle stylu psaní. Z výkřiků do tmy si nic nedělám."
Herectví je fyzicky náročná dřina. Jak se udržujete v kondici?
„Teď zrovna nijak. Prožívám trochu podivné období a veškerý volný čas pracuji na zvelebování zakoupeného bytu. Škrabáním omítky se udržuji ve formě (smích). Sport mám ale velice ráda. Snažím se chodit plavat, občas zajdu do posilovny. Doufám, že až se trochu zklidním a udělám všechny potřebné věci ohledně bytu, znovu na to nastoupím. Cítím, že v kondici mám rezervy. Vím, že teď budu potřebovat zapracovat na zpěvu, ale na to se vlastně těším."
Zpíváte ráda?
„Zpívám ráda, ale není to dokonalé. Abych se mohla přehoupnout do vyšších sfér, potřebuji ještě hodně pedagogického dozoru a naučit se spoustu věcí. Je těžké se ve třiceti letech přeučovat a poznávat své tělo. Na druhou stranu je to dobrodružství."
Mluvíte o bytu, ale zatím bydlíte přímo v divadle. Jaké to je, bydlet „v práci?"
„V divadle žiji šest let, ale už to působí na moji psychiku. Přeci jen tam nemám úplné zázemí - například kuchyň zastupuje elektrický sporáček. Zpočátku se mi tam žilo dobře a vůbec jsem to neřešila. Je skvělé, že divadlo poskytuje základní zázemí, jenže už je na čase zařídit se po svém. Těším se, až se přestěhuji do vlastního bytu."
Jak relaxujete?
„Zajdu si na víno, sednu si s přáteli a mluvím o všem možném - nebo relaxuji plaváním. To mě nabíjí. Během letošních prázdnin jsem měla jenom tři volné dny, které jsem strávila doma v Hodoníně. Tam jsem jen spala a jedla. Hrozně ráda bych někam vypadla a odpočinula si. Kdybych si mohla vybrat, jela bych k moři. Ale to se mi teď asi nepodaří."
Co vás vlastně na divadle pořád baví?
„Nabíjí mě. Je to krásná práce, která je pokaždé jiná. Divadlo je zábavné v tom, že se dozvídáte pořád nové věci. A k tomu špetka psychologie - vtírat se do lidských osudů a povah je strašně zajímavé. Divadlo je moje vášeň."
Skutečně působíte dojmem, že divadlu obětováváte všechno. Takže je tu jedna intimní otázka - co rodina?
„Nula bodů (smích). Samozřejmě mám skvělé zázemí u mých rodičů a sourozenců. Ale tak jste to nemyslel, že?"
Dříve dostávaly představitelky hlavních rolí nabídky k sňatku a šatny měly po představení plné kytic. Jak je to ve vašem případě?
„Jasně, nabídky k sňatku dostávám každý den (smích). Ale vážně - párkrát se mi stalo, že jsem po představení dostala do šatny kytici. Bylo to krásné."
Jak vnímáte po představení potlesk publika?
„Na potlesku je znát, jestli se to lidem líbilo, nebo ne. Pokud je to nadšený potlesk, je to největší ocenění."
Nezdá se vám, že v poslední době se začal v hledištích objevovat nešvar v podobě „standing ovation?" Potlesk ve stoje byl ještě poměrně nedávno vyčleněn jen pro mimořádné umělecké zážitky, dnes ale diváci tleskají na nohou téměř všemu a tím degradují skutečně výjimečné kusy na úroveň těch průměrných.
„Vnímám, že se to děje, ale pro nás herce je to samozřejmě příjemné - chceme toho co nejvíc (smích). Na druhou stranu si myslím, že opravdu není třeba vstávat po každém představení. Pokud se dnes objeví něco skutečně unikátního, budou diváci muset vzlétnout nebo se třeba svlíkat. To by bylo super!"
Máte raději velká představení nebo spíše komorní věci?
„Rozlišuji to v momentě, když jedno převažuje nad druhým. Nejraději bych střídala komorní scénu s velkým sálem. Teď bych si ráda zahrála hru třeba o čtyřech lidech."
A co vysněná role?
„Žádnou nemám. Toužím po kolektivu lidí, kteří si rozumí a hrají dobré divadlo s dobrým režisérem - a ať se to lidem líbí. Pak jsem nejšťastnější. Mám ráda, když má moje role víc tváří, když se může měnit a je barevnější. Ale nejdůležitější je její příběh."
