Muslim, tedy jsem

Docela by mě zajímalo, jestli vůbec někdy zodpovědní byrokraté z evropských institucí řešili, zda je možné, že by imigrace muslimských přistěhovalců na kontinent mohla v budoucnosti znamenat pro Evropu nějakou hrozbu. Jistě, už slyším hlasy Lhoťanů, Diartových, Jíchových a dalších fanatiků, že islám je mírumilovný a žádné ohrožení z něho nemůže vzejít. Ale pojďme se podívat za obzory dnešní politické reality.

Možná, že je to jen můj pocit, ale zdá se mi, že naše civilizace ztrácí půdu pod nohama. Tak jako kdysi neporazitelná, ale zdegenerovaná Římská říše podlehla nájezdům barbarů a vnitřnímu rozkladu, stojí dnes Evropa, a Češi s ní, přibližně ve stejném zlomovém bodu. Kolos ještě funguje a pokrytecky se ujišťuje o své síle a moci, ale rakovina už požírá jeho vnitřnosti a za dveřmi čekají hordy nevzdělaných, ale o to dravějších nájezdníků, kteří se třesou, až jejich souvěrci zvednou petlici, oni vtrhnou dovnitř a urvou si, co chtějí.

Tyto „společníky“ jsme si do obýváku pustili sami a chlácholivě jsme se ubezpečovali pocitem, že přijde-li host do domu, bydlí v něm vlastně samotný bůh. Že si tito hosté (kteří si později už bez skrupulí i bez našeho výslovného svolení přivedli celé rodiny) dovlekli do našeho panelákového bytu svého cizího boha, nám zpočátku jaksi nedošlo. Nedocházelo nám to ani tehdy, když přestali respektovat pravidla, která v našem domě platila, v zablácených botách chodili do ložnice, vynucovali si násilím sledování svých programů v televizi nebo obtěžovali naše děti v jejich dětských pokojích.

Vlastně je dobře, že tu jsou, že se roztahují, křičí a zneužívají naší slabosti maskované pod výrazy demokracie, politická a náboženská korektnost nebo svoboda projevu, protože tím odhalují všeobecnou politickou, ekonomickou a kulturní degeneraci naší společnosti. Počátek této degenerace leží v odvržení typických evropských hodnot.

Jaký by měl být vůči islámu na evropském území dlouhodobý politický postoj, vezmeme-li v úvahu jeho historii, ideologický charakter, současnou ekonomickou situaci a mocenské ambice jeho vůdců? Jen se podívejme zpátky do historie. Copak si Evropané někdy dělali hlavu s tím, jak zamést vlastní dvorek? Účel vždycky světil prostředky.

Bylo-li třeba válčit, bojovalo se. Otravný hmyz byl huben bez toho, aby se v někom významně hnulo svědomí. Chtěl-li si Evropan něco vzít, vzal si to navzdory tomu, co si o tom myslel Muslim, Žid, Indián nebo Hotentot. Byl to barbarský, krutý a násilnický přístup ke světu, ale měli jsme ho v genech, byl nám vlastní a byl taky zatraceně účinný. I proto se kontinent technologicky a filozoficky rozvíjel, padala stará tabu, bořily se mýty a porážely trůny bohů. Evropané dobyli a kolonizovali celý svět, aniž by se ptali, zda mohou, nebo ne.

Kam se to podělo? Co se stalo s neohroženými potomky Vikingů, Normanů, Anglosasů a Husitů? Dnes už chválabohu není třeba vést výbojné války za nová území, ale proč si nechat krást vlastní zem a kulturní identitu přímo před nosem? Proč jen ustupovat nebo zavírat oči před dalšími a dalšími požadavky hostů (dnes už nezvaných a nevítaných), ze kterých se stávají agresivní paraziti?

Jakou chorobou Evropa trpí? Proč jsme ustrašení jako nějací viníci? Proč v nás doutná násilí, které neustále potlačujeme, ale jež jako sopka jednoho dne vybuchne a rozmetá všechno, včetně nás samotných? Proč se kontinent oplývající bohatstvím a mocí začíná pozvolna rozpadat? Kam zmizel náš pud sebezáchovy? Proč, když máme všechno, co jen můžeme mít, se tak bojíme? Co stojí za neklamnými důkazy společenského rozkladu?

Křesťanské instituce se nás snaží přesvědčit, že za vším stojí duchovní kolaps. Koneckonců, nemusí to být úplně nesmyslná diagnóza. Člověk, který je duchovně silný, se jen tak snadno nesesype a to samé může platit o národě nebo civilizaci založené na jednotných kulturních základech.

Jenže, přiznejme si to konečně, křesťanství naši civilizaci nespasí. Nemůže, neboť bůh, o kterém celé to divadlo je, je mrtev. Návštěvnost kostelů klesá, biskupové se veřejně bouří proti papežské autoritě, kněží znásilňují malé chlapce a sami teologové tak Jehovovi vypisují úmrtní list. Z Afriky a Asie vyhánějí misionáře, církve jsou popoháněny před morální soudy za zločiny minulosti a papež se na všechny strany jen omlouvá.

Polovina lidí, kteří se stále ještě za křesťany považují, je nespokojena s církví, protože je příliš velká, příliš neosobní a příliš komerční; proniká hlouběji do peněženek svých oveček než do jejich duší. Lidé jsou netrpěliví nebo zhnusení, protože se církev mění příliš pomalu. Druhá půlka je vystrašená, protože se na jejich vkus církev mění příliš rychle. Chybí jim ta stará dobrá víra se svými rozbředlými, ale stále ještě přesvědčivými mýty, neposkvrněnými vědeckým poznáním o fungování vesmíru a světa.

Křesťanské instituce se našim životům odcizily, otřásají se v záchvatech té nejhlubší krize a evropská civilizace, která je odkojená touto ideologií, se zmítá v krizi s nimi. Je načase, abychom si přestali malovat (pokud se tak ještě děje), že křesťanství je hráz proti radikálnímu islámu, právu šaría a fundamentalismu založeném na pomatené středověké knize, vydávané za dílo Proroka. Křesťanství nás během staletí přivedlo k individualismu a zároveň nám vtloukalo do hlav, že sobectví je hřích. Jak teď, sakra, nemáme být nejistí a rozpolcení?

Stačí jen trochu počítat a člověk zjistí, kam Evropa směřuje. Porodnost bílých Evropanů a muslimských přistěhovalců mluví za vše. A další a další se tlačí do zaslíbené Eurabie, kudy to jde. Co, nebo kdo, tedy zachrání evropskou civilizaci? A je to ještě vůbec možné? A záleží na tom vůbec?

Za slabost a zbabělost se platí. Vždycky to tak bylo a bude tomu tak i v budoucnosti. Sami jsme se pasovali do této role dobrých a slabých, a zdá se, že se nám v ní dokonce líbí. Chceme přece mír, lásku a prosperitu. Jsme tak nepoučitelní! Jako bychom nevěděli, kam appeasement Evropu před sedmdesáti lety zavedl…