P.I.Č.A. radí: Spáchejte hromadnou sebevraždu

Premiér Bohuslav Sobotka se cítil bídně. Měnil barvy ve stylu chameleona. Střídavě bledl jako mrtvola, rudl jako rak, zelenal jako listová sedma a bělel jako stěna, takže mohl být docela dobrou pomůckou pro test barvocitu.

Z jedné strany na Bohuslava Sobotku tlačili „xenobní a rasističtí“ čeští voliči, ze strany druhé ho drtili multikulturní politruci Eurosojuzu, pseudohumanistická média a neziskovky štědře dotované ze Spojených států a Blízkého východu. Cítil se jako v lisu, který ho už brzy promění v beztvarou krvavou kaši.

Ještě včera tvrdil, že se České republiky příval islámských bojovníků do Evropy netýká, že míří do Německa, Francie a Velké Británie. „Žádný strach, u nás nikdo zůstat nechce. Projdou a my si tu budeme dál v klidu řešit registrační pokladny a přemýšlet, jak z těch zbylých pitomců, co ještě pracují a vytvářejí nějaké hodnoty, vydojit víc peněz,“ rozumoval Bohuslav Sobotka. Jenže když před pár minutami proběhl jeho kanceláří ministr vnitra Milan Chovanec a se zvoláním „je to v prdeli, Bohušu!“ proskočil zavřeným oknem, pochopil, že situace je opravdu vážná.

Odemkl horní šuplík pracovního stolu. Chvíli se díval na temně černý Browning Black Label, pak smutně potřásl hlavou a vytáhl malý oranžový notes. Zvedl se a zamířil do suterénu budovy.

Před těžkými pancéřovanými dveřmi otevřel zápisník a na klávesnici vyťukal svoje rodné číslo, které si bůhvíproč stále nemohl zapamatovat, pak se podíval pravým okem do kamery, která naskenovala jeho duhovku, následně svými perfektně srovnanými zuby kousl do gumového analyzátoru chrupu a nakonec přitlačil pravý ukazovák (zatrolení pravičáci!) na čtečku otisků prstů. V zámku to luplo, v pantech vrzlo a dveře se otevřely. Když vešel do klimatizované místnosti, se zlověstným duněním se za ním zavřely.

Mezi holými bílými stěnami, na ploše čtyřikrát čtyři metry, trůnila ohromná krabice s velkým monitorem. Ventilátory tiše bzučely, obrazovka blikla a objevila se na ní přízračná šedozelená zřítelnice. P.I.Č.A. – PRVNÍ INTELIGENTNÍ ČESKÝ ANALYZÁTOR – na Bohuslava mrkl(a) a z reproduktoru se ozval genderově neutrální hlas: „Ahoj Bohušu, nějaký problém?“

P.I.Č.A. se stal(a) vrcholným dílem tuzemských odborníků. Několik posledních let na něm dřela v utajení malá skupinka expertů. Skuteční vědci. Žádný z nich netrávil pracovní čas vyplňováním lejster a formulářů kvůli dotacím z Eurosojuzu, nikdo nezkoumal vliv genderové nerovnováhy v mateřských školkách na postoje předškoláků k homosexualitě, transsexualitě a třetímu pohlaví, ani jeden z nich nepodepsal manipulativní pseudopetici „Vědci proti strachu a lhostejnosti“. Nepatřili ani do množiny těch, kteří si říkají vědci a přitom jsou jen mačkači tlačítek a vymývači zkumavek. Na rozdíl od výše zmíněných kategorií měli opravdu funkční mozek a chuť pracovat, a tak to také dělali.

Výsledkem jejich trpělivého a kreativního snažení se stal(a) P.I.Č.A. – elektronická entita s umělou inteligencí, jež dosahovala úrovně supergénia. V zásobě měl(a) v každou denní i noční hodinu neotřelé nápady, dobré a rychlé rady, moudré úvahy, sentence posilující sebedůvěru a hluboké pravdy, umožňující čelit i té nejtěžší situaci.

Vědci stroj věnovali pro potřeby premiéra při nástupu Dluhoslava do úřadu, pro radu si však přišel jen jednou. Když mu tehdy P.I.Č.A. na dotaz, jak nastartovat ekonomiku země detailně rozpracoval(a) snížení daňové zátěže a rázné ořezání sociálních příspěvků nejrůznějším vyžírkům, Sobotka už se nikdy pro další poučení nedostavil.

P.I.Č.A. trávil(a) dny zaznamenáváním veškerých dat, která se objevovala na internetu, analyzováním informací z vědeckých knihoven a dalšími podobně zábavnými činnostmi. Protože byl(a) geniální, návštěvu nejvyššího vládního úředníka očekával(a).

„Imigranti, uprchlíci, islámští bojovníci. Valí se nám sem verbež z půlky světa a já nevím, co s tím. Jedni mi radí zavřít hranice, druzí po mně chtějí, abychom si jich tady několik desítek tisíc ubytovali a starali se o ně, další to vyřešili skokem z okna. Ach jo. Co mi poradíš ty?“ zakňoural Bohuslav.

„Čekal jsem, že přijdeš dřív, ale asi jsem přecenil tvou chabou inteligenci. Ještě před rokem bych ti mohl poradit, co udělat, abys zemi ochránil - navrhnout pár výhodných diplomatických svazků, upravit zákony, odstřihnout se z nevýhodných paktů a spolků… Prošvihl jsi to, chlapče,“ zašvitořil(a) P.I.Č.A.

„Ale já jsem naprosto zoufalý. Opravdu neexistuje žádné řešení?“

„Jedno by tady bylo.“

„No sláva! Sem s ním,“ zaradoval se premiér a skla brýlí se mu zatřpytila leskem naděje.

„Jak známo, prakticky všichni Češi chlastají, takže stačí když necháš otrávit veškerý alkohol v zemi. Načasuj to třeba na předvečer svátku Svatého Václava, to je jistota, že si skoro každý dá nějakého panáka, pivko nebo víno. A kvůli děckám a abstinentům ještě doporučuji otrávit veškerou pitnou vodu. Do týdne to budou mít Češi za sebou a těch pár co tu zůstane, už nebude dělat problémy.“

„Zbláznil ses?!“ zaječel fistulkou Sobotka a vyskočil ze židle. „Mám zabít celý národ? Nabádáš mě k hromadné vraždě? To je tedy opravdu super rada!“

„Spíš k sebevraždě. Ty jim přece ten otrávený chlast ani vodu do hrdel lít nebudeš. A nezbláznil jsem se, protože toho nejsem schopen. Nikdy neztrácím duševní rovnováhu. Právě proto bych byl nerad svědkem toho, jak ji ztratí celý národ a jak pomalu a krutě zanikne pod rukama, nohama a penisy islámských nájezdníků. Ujišťuji tě, že jsem důkladně analyzoval celou situaci a postupně jsem vyloučil všechny šance na záchranu. Nemůžeš postavit na hranicích tak dlouhý plot a i kdyby se ti to podařilo, nemáš šanci jej uhlídat. Těch pár lidí, na které jste zredukovali v minulých letech armádu, na to nestačí. A než vycvičíš dobrovolníky, bude pozdě. Navíc takových stejně moc nebude. Lidi vám zlenivěli, nemají zájem starat se o svou svobodu, půdu a majetek. Čekají, že to za ně udělá někdo jiný. Vždyť ani nemají zbraně a neumí bojovat. Podle mých výpočtů jeden islamista s kalašnikovem a nožem pobije padesát až sto lidí, než ho někdo z našich dostane. Nemůžeš ani počítat s pomocí zvenčí – Francie, Německo, Británie, Rakousko, Holandsko, Belgie, Itálie, Španělsko – tam mají dost vlastních problémů. Navíc je docela možné, že je budou řešit transporty nepohodlných lidí na naše území. Těch dvanáct Gripenů na tom nic nezmění.“

„Čtrnáct!“ ohradil se Bohumil.

„Přece víš, že dva jsou permanentně v opravě, takže dvanáct,“ odpověděl bez emocí hlas z reproduktoru a oko na monitoru posměšně mrklo. „Můžeš sice pro svůj národ zvolit pomalé a bolestné umírání místo rychlé a lehké smrti, ale jako tvůj rádce tě před tak nerozumným rozhodnutím varuji.“

„Jdi se vycpat s takovou radou!“ zakvílel premiér. „Já chci žít! Žít! Rozumíš?! A chci být hrdinou, který národ vyvede z krize! Zachráncem, o kterém se bude psát v učebnicích dějepisu!“

„Hmmm. Žít samozřejmě nebudeš, protože nemůžeš, což jsme už dokázali. Jde jen o to, jak zemřeš a s tebou celý národ – zda v dlouhých mukách nebo lehce, po důkladném doušku kořalky.“

„Tak už dost! Táhni ke všem čertům!“ řval Bohumil a vyskakoval se zaťatými pěstmi ke stropu místnosti.

„Ty jsi opravdu zvláštní. Za každou cenu toužíš po budoucnosti a ještě chceš, aby to byla budoucnost podle tvých představ – tedy ne, že bys představivostí zrovna oplýval… Já ti tedy trochu pomůžu. Nastíním ti budoucnost českého národa, známé je totiž vždycky lepší než to neznámé. Právě teď tebou lomcuje hněv, stejně jako lidmi této země, protože jsi víc než rok bagatelizoval zcela zjevné nebezpečí, chlácholil lidi frázemi, a ty co měli rozum a správně poukazovali na to, že se blíží pohroma, jsi nálepkoval jako xenofoby, extrémisty a rasisty. Protože však invaze takzvaných uprchlíků probíhá nesmírně rychle, nebude mít tento hněv dlouhého trvání. Hordy Afričanů a Arabů budou drancovat města a vesnice, rabovat, vraždit, znásilňovat. Policie bude neschopná cokoli podniknout, právo se stane nevymahatelným, zákony budou jen bezvýznamnými větami na papíře. Většina obyvatel bude čekat na nějakou pomoc zvenčí, která samozřejmě nepřijde, jak už jsme si vysvětlili. Takže hněv vystřídá pocit bezmocného zoufalství. Ti odvážnější Češi se budou bránit, budou bojovat, ale proti dobře vycvičeným bojovníkům nebudou mít moc šancí. Po několika stejně prudkých jako zbytečných pokusech o záchranu zavládne v zemi otupělost.“

„Tak už dost! Už konečně mlč! Nechci to vědět“ Drž hubu a basta, jasné?!“ zoufale mečel Sobotka.

„Ale copak, nechceš znát budoucnost, ale chceš, aby existovala? Dokonale nelogické! Jen poznamenám, že postupuješ naprosto nepřiměřeně, když soustřeďuješ svůj hněv na mě, jako kdybych já zavinil tvou politováníhodnou situaci. Opravdu je zvláštní, jak se rozumná bytost – teď mluvím obecně, nikoli o tobě – chová pod tlakem okolností nerozumně. Vyložil jsem ti, že záhuba českého národa je stejně nevyhnutelná jako že třikrát tři je devět, a pak jsem ti ukázal z této situace východisko. Měl bys mi být vděčný. Ale to ne. Ty toužíš po naději. Jenže – a to tě ujišťuji – v tomto případě naděje neexistuje, protože nemůže existovat. Dobrá, nebudu tě už přemlouvat k žádným činům. Jestliže chceš, aby tahle země umírala pomalu, máš to mít. Agónie, která ke smrti povede, sice není příliš lákavá, ale v historii se zatím nenašel nikdo, kdo by ji nezvládl a nedokázal umírat až do konce. Smrt totiž není třeba nijak zvlášť vyzvedávat, snadno ji zvládne i ten největší hlupák a ničema. Takže i ty.“

Oko opět mrklo. V místnosti zavládlo ticho. Premiér se těžce zvedl ze židle, ani se neohlédl a se shrbenými rameny zamířil do své pracovny. O několik minut později štěkl Browning Black Label…

Volně na motivy povídky Stanislawa Lema "Automatoušův přítel".