Soudobá ekologie aneb „Od myšlenky k dogmatu“

Všimli jste si toho, že skoro každá svěží, podnětná, neotřelá a inspirativní myšlenka se po určitém čase změní v obludné dogma? Zářným příkladem je současné pojetí ekologie. Slovním spojením „globální oteplení“ se dnes zaklíná kdekdo. Jedni proto, aby se jako surfaři svezli na enviromntální vlně, druzí pak proto, že všemu, co píšou média ve své snaze najít jakékoli alespoň trochu kontroverzní téma, věří. Ti první jsou jen kašpaři, kteří se ženou za kariérou, penězi a hlasy voličů, ti druzí zkrátka propadli jedné z mnoha „pravých“ věrouk. Jsou však i takoví, kteří v tom jedou z obou důvodů – zelení politici (minimálně ti na parlamentní úrovni). Stejně jako kdysi církev proměnila Ježíšovy ideje ve zrůdné dogma, tak ekologové začátku třetího tisíciletí činí s myšlenkou na ochranu životního prostředí.

Na začátku sedmdesátých let si umanulo dvanáct mladých mužů, že se pustí do boje za několik tisíc mořských vyder a další divoká zvířata, žijící na ostrůvku Amchitka v souostroví Aleuty, na němž armáda Spojených států hodlala provést pokusný jaderný test. Hoši měli dost kuráže a povedlo se jim něco, o čem chtě nechtě musel psát tisk na celém světě.

Díky statečnosti, dobré reklamní strategii, kusu štěstí a snad i doznívající vlně hippies se zrodil fenomén Greenpeace. Lidé na celé planetě (aspoň ti vnímavější) si pomalu uvědomovali, že lidská činnost jejich hroudu, točící se ve vesmíru, pomalu dusí jako polštář na tváři spícího Tiberia. Tak jako římský císař kopal v předsmrtném zápase nohama (marně), zmítala se matička Země v bolestných křečích. A zmítá se v nich dodnes. Navzdory uvědomělým enviromentálním politikům. 

Všechna čest Greenpeace. Dokázali jedinečnou věc - obrátili pozornost veřejnosti na nové téma – ekologii. Organizace se nebála mocných vlád, policie ani armády, necouvla před vyhrůžkami, ignorovala urážky a budiž jí ke chvále připsáno i to, že se nenechala zkorumpovat a nestala se hlásnou troubou v něčích vlivných rukách. 

Vlna celosvětových sympatií s Greenpeace ponoukla některé vychytralé hlavy k tomu, aby ekologická témata tu a tam přidávali do svých předvolebních slibů, až nakonec začaly vznikat strany, jejichž program je na ekologii postaven zcela. Proč nevyužít armádu voličů, kteří chtějí vidět dobré úmysly? Vždyť slíbit se dá všechno a v industrializovaném světě je nepřátel tolik, že vždycky na někoho ukážeme prstem: „Za to může ON! A TAMTI!“ 

A tak lidé, jejichž enviromentální chování mnohdy začíná (a také končí) u třídění odpadů a namontování úsporných žárovek, najednou žvatlají o ochraně životního prostředí, létají neekologickými letadly z jedné důležité konference na jinou, ještě důležitější, citují články a teze vytržené z kontextu, dávají odpovědi na otázky, kterým sami pořádně nerozumějí a nastolují konečná řešení, která si budou za pár let vyžadovat nová opatření a tak dále až do zblbnutí nebo do konce světa. Volič to přece nepozná. Je už dobře nakrmen a uhněten tiskem, který si z ekologie udělal na prvních stránkách novin docela dobrý kšeft. 

Být papežštější než papež, to není v české kotlině nic neobvyklého. Zelení politici si přivlastnili ideu čistého světa a svou tupostí, nedostatkem nadhledu a představivosti z ní udělali špinavé dogmatické bláboly. Jejich poznávacím znamením je upjatost. Nesnesou, oponuje-li jim někdo, kdo se dívá na věci z jiného úhlu. 

Ministr Bursík a expremiér Paroubek vystupují ostře proti presidentovi. Václav Klaus rozhodně nemá v otázkách globálního oteplování stoprocentní pravdu. O to však rozhodně nejde. Stejně tak nemají ve všem pravdu ani samotní ekologové (neplést si se zelenými politiky!). Nejdůležitější poselství prvního muže státu je následující: „Nenechejme se zavléct do systému, kdy nám bude někdo ve jménu ideologie (a ideologie je dítětem dogmatu) diktovat, co je a co není správné. Mysleme a buďme ostražití.“ 

Dobře se dívejme a správně si Bursíkovy a Paroubkovy výtky vůči hlavě státu vyložme. Jeden chce spasit svět skrze ekologická řešení, nazývajíce je ozdravěním planety, druhý k tomu chce použít rovnostářské principy, jež nazývá solidaritou. Nezáleží na barvě, zda zelená nebo červená (ano, asi jsem barvoslepý), kdesi vespod cítím u obou černou barvu totality...