Kašlu na pitomé články. Lepší jsou diskuse pod nimi

Nejsem masochista. Až na pár výjimečných autorů, kteří mají osobitý styl a neplácají stokrát omleté hovadiny, nečtu téměř žádné blogy. Prokousávat se nechutnou kaší stupidních článků na obehraná témata (často odpovídající úrovni slohových prací žáků základní školy), by mě mohlo psychicky poznamenat. Ne, to skutečně nemohu riskovat…

Číst bláboly blogerů, kteří sami sebe (i všechno a všechny kolem) berou smrtelně vážně, považuji za ztrátu času. Naslouchat lidem, kteří jdou světem s rozhledem trpaslíka (ale o to větší touhou rozumovat a moralizovat), je nad mé síly a trpělivost. Když už nahlédnu k někomu, koho neznám, dělám to s velkou opatrností a v zájmu zachování zdravého rozumu obvykle utíkám po přečtení několika vět.

Mezi výše popsanými autory však existuje pár Vyvolených, jejichž grafomanské počiny pravidelně vyhledávám. Ne, že bych je četl - chraň bůh! Rovnou kliknu na diskusi. Ta je totiž pokaždé proklatě zajímavější, výživnější a zábavnější než text nad ní. Zvlášť, když se do ní aktivně zapojují i samotní autoři.

Jde o pozoruhodný fenomén. Řada těch nejhloupějších blogerů přitahuje diskutéry stejně mocně jako obnažená bradavka láká rty hladového kojence. Diskuse pod jejich články je možné brát jako způsob sociologického průzkumu společnosti, zhuštěného v prostoru a čase. Vyplývá z něho, že diskutující lze rozdělit do několika skupin, jež jsou odrazem reálného světa.

1. ODPŮRCI. Tito diskutéři stručně a tvrdošíjně označují uveřejněný text za paskvil, blábol, blbost, sračku, hovadinu, kravinu, volovinu nebo pitomost. S vysvětlováním toho, proč dávají gestem Caesara v gladiátorské aréně palec dolů, se nezdržují. S chutí připlácnou k hodnocení článku i názor na autora. Většinou ho titulují jako vola, idiota, debila, imbecila, kreténa, pitomce, blba nebo hňupa.

2. ZPOCHYBŇOVAČI. Jejich cílem je vznést co nejvíc nesouhlasných námitek proti tomu, co autor napsal. Mají výhrady proti uveřejněným informacím, jejich interpretaci, proti lingvistickým prohřeškům (stylistice, interpunkci či gramatice), proti bídnému obecnému (případně odbornému) přehledu pisatele a proti desítkám dalších slabin textu.

3. LÉKAŘI. Podezřívají autora z toho, že trpí duševní chorobou. Označují ho za psychopata nebo blouznivce. Nabádají ho, ať nezanedbává léčbu a poctivě užívá potřebné medikamenty, případně nechť si je rychle nechá předepsat.

4. POCHLEBOVAČI. Jejich jediným cílem je zalézt hluboko do tepla autorova análního traktu a oslavné ódy na uveřejněné dílo mají coby lubrikant pomoci k hladšímu průniku mezi hýždě. Nezřídka ohnivě (a proti vší logice) hájí autora před zástupci jiných skupin, s nimiž jsou permanentně ve válečném stavu.

5. ŠPRÝMAŘI. Jsou obvykle vtipní a hraví, dokážou originálně vyhmátnout nesmysly v článku, ale umí též veselou replikou originálně pochválit (je-li co). Pomocí ironie, sarkasmu a nadhledu dodávají diskusi další, sympatický rozměr.

6. SERIOZNÍ ODBORNÍCI. Tato skupinka je pouze tušená, protože, ač její členové diskuse zajisté čtou, nezapojují se do nich. Přestože by k tématu mohli hodiny fundovaně hovořit a dokázali by vyvrátit všechny nesmysly napsané rukou autora i diskutujících, striktně mlčí. Patrně přemýšlejí o tom, zda stojí za to polemizovat s lavinovitou hloupostí. Nejspíš pokaždé dojdou k závěru, že o argumenty založené na faktech dnes stejně nikdo nestojí.

7. AUTOŘI. Je úžasné sledovat jejich reakce na příspěvky. Ti „nejlepší“, jejichž diskuse lákají stovky čtenářů, reagují často na kritiku agresivními útoky, zesměšňováním, ufňukaností, zpochybňováním svéprávnosti komentátorů, vyhrožováním nebo obviňováním diskutujících, že „článek nepochopili.“ Obvykle si nepřipustí sebemenší pochybnost, že napsali pitomost, uvedli mylná fakta, že neumí pořádně česky, že mají inteligenční kvocient profesionálního boxera po desátém K.O., že nemají smysl pro humor… Je legrační číst, jak titíž blogeři tleskají každé pochvalné reakci, rozhazují díky a srdíčka pro své patolízaly a křečovitě se snaží být vtipní.

Nemálo diskutérů trpí rozvrácením osobnosti a často mezi těmito skupinami pendlují. Jednou nasadí masku Odpůrce, aby u dalšího článku figurovali jako Zpochybňovači nebo Šprýmaři. Někteří diskutující dokážou bleskově střídat identitu dokonce v jediné diskusi.

Zapojí-li se do komentování textu jen členové jedné či dvou skupin, nic zvláštního se nestane – diskuse je většinou pragmatická, nudná nebo jen uboze vulgární a postrádá vzrušení. Zázrak se zrodí, jestliže se sejdou zástupci všech kategorií (nejlépe, když se neudrží i nějaký seriozní odborník). Pak teprve nastává ta pravá sranda! Diskuse se stává jakýmsi Disneylandem, plným zhmotnělých animovaných postaviček – támhle píše Strýček Skrblík, tady se ohrazuje Minnie, tu kohosi uráží Kačer Donald a ve stejném diskusním vlákně mydlí Jerry kladivem do hlavy dobráka Toma. Nádhera! Nebere-li se (to) člověk příliš vážně, může si to parádně užít. V opačném případě pámbu s každým, kdo se zapojí… Ostatně, v reálném životě to není jiné...