Divadelní pohádka „O hovně“ v jedenácti dějstvích

Za devatero horami a stejným počtem řek, leželo na chodníku hovno. Obyčejné, hnědé, páchnoucí lejno, připomínající tvarem gigantický doutník nějakého zvráceného boha. Nepátrejme, kde se tam vzalo, ani po tom, kdo je jeho tvůrcem, smiřme se s prostým faktem, že existuje...

Po liduprázdné ulici zasněně kráčí básník Jan Neruda. Bard, jehož myšlenky sahají kamsi ke hvězdám, trhá hlavou v klobouku pomyslná oblaka poetického nebe. Spatří hnědé nadělení na poslední chvíli. V půlce kroku se zastaví, zadumá se a s citem, smířlivě, ale s jistým náznakem zoufalství povzdechne ke světu kolem: „Kam s ním?"

Jakmile mistr veršů vyklidí scénu, vyrovnaně prochází stejným úsekem Ježíš. Spatří stejné hovno a jeho tvář zakryje mrak bolesti. „Ach! Tento výtrus je jistě ďáblovým dílem! Kdokoliv se může tou ohavností potřísnit! Obětuji se za všechny! Přijmu veškerou špinavost tohoto lejna na sebe a zachráním svět." Načež trpitelsky vezme ještě teplý produkt střev do ruky, pečlivě si ho rozetře po těle a s výrazem mučedníka mizí v zákulisí.

Když se na stejném place jen o chvíli později zjeví Buddha, výkal je opět na svém místě. Buddha se usadí vedle exkrementu do pozice lotosového květu a s úsměvem na tváři začíná meditovat. „Toto hovno neexistuje. Stejně tak neexistuji ani já. Podstatou tohoto lejna je NIC. Není dobré ani špatné. Nevoní, ani nepáchne. Nemá nic společného se zlem ani s dobrem. Je stejně tak cenné, jako jsem já. Je v něm obsažen život i smrt, je vším - vesmírem, bohem, láskou..." Buddha se rozplyne v nirváně.

Po chvíli k lejnu přistoupí Mohamed. Okamžitě spustí: „To není muslimský výkal! To má být moje karikatura! Jde o další útok nevěřících psů na naši svatou víru! Smrt bezvěrcům! Vyzývám všechny věrné muslimy, aby nenechali šlapat po Alláhově jméně a zabíjeli všechny, kdo nás urážejí! Džihád! Máme právo hájit naši víru!" Tasí šavli a vrhne se z pódia do první řady, kde začíná sekat hlava nehlava.

Poté, co jsou odklizeny bezhlavé mrtvoly několika diváků, křečovitě a toporně vpochoduje na scénu Adolf Hitler. „Mein Gott! Das ist provokation! Was ist das? To je hovno nějakého untermench! Ja, ja! Stačí se podívat - ten tvar! A ta barva! Fuj! Ten smrad! Okamžitě zlikvidovat! Schnell! Žádám konečné řešení výkalové otázky! Já vyčistím svět!"

„Nu, čto eto, továrišči?" táže se nedlouho poté sám sebe Josif Vissarionovič Stalin. Potácí se nad výkalem a hltavě si přihýbá z láhve vodky. „Imperialistické vyhlášení války? Na takové revanšistické exkrementy bez milosti odpovíme! Nas mnógo! Náše bolšóje! Jen se těšte, vragi!" Hrozí pěstí do hlediště a klátivě mizí ze scény.

Se svěšenou hlavou se plouží po chodníku Jiří Čunek. Pohled bývalého předsedy lidovců padne na výtrus. „Kurňa! Tož už su doma, na Valašssku! Ogaři značkujů cestu na salaš... Šak na tu Prahu vám už seru, vy pajtáši šmatlaví... Mosím si dat hlt gořalky lebo mňa z tej politiky jebne."

Jen co zmizí, valí se přes jeviště jako buldozer předseda největší opoziční partaje. Jiří Paroubek spatří hovno a zaječí: „Za to může ODS a její přisluhovači! To je jenom následek toho, k čemu pan Topolánek vedl tuto zemi během svého působení v čele vlády. Protestujeme proti takovýmto praktikám a voláme na pomoc s úklidem tohoto svinstva Marťany."

Marťan (zelený mužík s tykadly) vkročí na scénu, laserovou pistolí zastřelí Paroubka a skloní se k lejnu. „No vida! Konečně jsme našli inteligentní pozemskou formu života. Moudře mlčíš, kamaráde. Jsem rád, že souhlasíš s našimi návrhy na kolonizaci téhle primitivní planety. Jak se jmenuješ příteli? Udělám z tebe místodržitele této části Země."

„...poslední bitva vzplála, dejme se na pochod...," se zpěvem vchází na pódium komunistický vůdce Vojtěch Filip. „...Internacionála, je zítřka... Hele, hovno! To se podívejme. Tak přece se to začíná obracet. Teď už jen zbývá ho rozdělit a každému dát jeho díl, aby si byli všichni rovni..." Vytáhne nožík, začne exkrement krájet na malinké dílky a notuje si song Osvobozeného divadla: „...když všichni všechněm všechno dáme, tak budem všichni všechno mít dohromady..."

Je večer. Tou samou ulicí kráčím já, váš autor - a ejhle! Na chodníku se povaluje lejno jako poleno. Zadumaně se zastavím, pohlédnu na něj a odtuším: „Hluboce s vámi souhlasím, příteli... Sdílím naprosto stejný názor..."