Zase se necháváme uchlácholit jakousi podivnou hrou na spravedlnost

„Seriozní“ i bulvární média přicházejí po policejním puči s mrazivou smrští analýz, rozborů a prognóz. Redaktoři už vyzpovídali přinejmenším stovku politiků, komisařů, advokátů a navrch i samotného prezidenta. Brzy možná začnou dělat rozhovory s jejich čtyřnohými domácími mazlíčky. Přestože se všichni předhánějí ve vzájemném mytí hlav, nikdo zatím nepřišel s racionálním důvodem, proč byla razie – nebo aspoň způsob, jakým byla provedena – nevyhnutelná.

Působí to jako dobře zinscenované divadelní představení. Lidu se ukáže, jak bdělí policisté dokážou zatočit se zločinci, do terénu vyrazí po zuby ozbrojená komanda a ve stylu gestapa lumpy posbírají. Lid sice nevidí herce a ani zbla z toho, co se děje na jevišti, ale dramatickému kusu radostně tleská.

Tleská navzdory tomu, že má všechno zprostředkované od novinářů, kteří sice taky vidí houby, ale po představení přece „mluví s některými herci.“ Takže jsou v obraze, to se rozumí.

Vypadá to asi takhle. Hoši z redakcí žhaví telefony, obvolávají své zdroje nebo postávají před dveřmi aktérů této frašky, aby pak v živém televizním vysílání mohli zcela vážně rozhazovat rukama a prohlašovat: „Tady na tomto místě“ - otočí se a ukáže paží na prázdnou ulici – „projelo před dvanácti hodinami auto se zadrženým XY a zmizelo za tamtěmi vraty“ – opět důležité máchnutí rukou kamsi do dáli. Pak reportér dodá, že vlastně nic neví, ale že bude situaci dál sledovat. Tak díky! Ještěže si platíme veřejnoprávní televizi.

Místo nesnesitelných pocitů úzkosti, které bychom měli mít ze stoupající míry státní zadluženosti, z rozhazovačného plýtvání penězi daňových poplatníků, za něž nesou odpovědnost kašpaři sedící v parlamentu a v senátu (a to bez rozdílu stranické příslušnosti), z vymývání mozků dětem i dospělým prostřednictvím škol a masmédií, necháváme se uchlácholit jakousi podivnou hrou na spravedlnost.

Když jsme byli malí, měli nás rodiče nechat balancovat s armádou potkanů na vratké kládě uprostřed páchnoucí stoky. Byli bychom na tom možná lépe. Nejspíš bychom toho věděli o skutečném životě daleko víc. Jenže oni nám četli před spaním pohádky. A my na ně dodnes věříme…